Írán

Írán, to je naše srdcovka!

Foto: Isfahan

Jak jsme se k Íránu vlastně dostali? Máme zde v Grazu jednoho kamaráda, Íránce, z Teheránu. Vždy nám krásně o Íráně vykládal, ukazoval fotky a zval nás k sobě domů.

Foto: náš kamarád Mehdi

Jednou na konci léta jsme nevěděli doby a já začala čím dam tím více mluvit o tom Íráně. Znělo to tak exotický, nic jsme o něm nevěděli, já koukla letenky, které byly kupodivu levné takže plát byl jasný. Na konci srpna letíme do Íránu.

Teherán

Letěli jsme z Vídně Austrian přímým letem do Teheránu. V letadle bylo snad 99% Íránců. Bylo léto a teplo. Mnoho žen bylo oblečeno velmi evropsky, no jakmile jsme měli přístávat do Teheránu ohlásili tety v letadley že ženy se mají zahalit. Všechny ženy se začaly převlíkat a oblíkat. Bylo to velmi úsměvné. No já si na hlavu dala velmi ladně šátek.

Foto: můj boj s nějakým hábitem před hlavní mešitou v Teheráně.

Přiletěli jsme do Teheránu a museli jsme dovyřizovat víza. Srandovni bylo, že opravdu všichni v letadle byli z Íránu, protože odešli a jen my dva zůstali na letišti.

Víza vybavit nebyl problém, byla to jen formalita, všichni byli milí. Srandovní bylo, že pánové na vízovém viděli všechny naše navštívené krajiny, najednou začali jmenovat krajiny, no naštěstí jim žádná z našich navštívených krajin nevadila a pustili nás.

Před letištěm jsme volali našemu kamarádovi z Grazu, který zrovna také byl v Teheránu, měli jsme u nich doma nocovat. Nemohl pro nás přijet, protože jeho sestra měla svatbu, chtěl nám ale zařídit taxíka. To byla ale sranda, protože ten nám chtěl dát úplně jinou cenu než nám kamarád Mehdi diktoval, začal kolotoč dohadů no a docela dlouho to trvalo.

Přestali jsme to řešit a vydali se směr město. U domu nás čekal již Mehdi a hned za nás zaplatit taxík. Ten byl asi poněkud naštvaný, protože přeci jsme Evropani, měli jsme platit mnohem víc.

Íránci jsou velmi milý přívětivý a přátelský národ. Hned se na ulici seběhla celá rodinka a vítali nás. Když jsme zavítali i němu domů tak jsme vlastně zavítali na svatbu jeho sestry.

Tancovalo se, zpívalo a jedlo. Byl to krásný a pro nás velmi zajímavý večer. Ještě ten večer jsme se vydali za tmy pod horu Tochal 3964 m. Byl večer a město bylo plné. Pokud si myslíte, že Praha nebo Vídeň je ucpaná tak jste ještě nebyli v Teheránu.

Foto: Mehdiho rodinka

Foto: na svatbě

Cesta pod vrchol nám trvala velmi dlouho. Ten den býl nějaký svátek a bylo plno. Nejvíce mě překvapilo, že hodně mladých žen nemělo šátek na hlavě a nebo ho měli opravdu opravdu nízko jako takové spasnuté. Už tehdy mi bylo jasné, že to s tím přísným oblikáním nebude tak hrozné.

Další den jsme s Mehdim a jeho bráchou navštívili jeden palác. Zajímavé bylo, že i když Mehdi a jeho rodina pochází z Teheránu, on zde nikdy nebyl. No tak jsme mu alespoň ukázali něco z jeho rodného města.

Další den jsme se vydali autobusem do města Kashan. V Íránu jsme cestovali vždy autobusem, bylo to levné, pohodlné a jednoduché. I velmi dlouhé dálkové spoje jsme jezdili. Dokonce jsme 2x jeli přes noc, ušetřili jsme ubytování a druhý den se probudili v cílové destinací.

Kashan

Město Kashan nás nadchlo. Nebylo vůbec turistické, nikdo tam nebyl, uličky byly poloprazdné. Možná to take bylo tím, že ne a sezóna a bylo moc teplo. Někdy bylo i 40 stupňů. Myslela jsme si, že to v tom zahaleném oblečení bude utrpení ale pokud člověk zvolí správný materiál (já měla lněné kalhoty a košili) bylo toto zahalení na slunci vlastně příjemné.

Ubytování nám sehnal bratr od Mehdiho. Ten se o nás přes telefon staral i během celého našeho pobytu zde v zemi. Bydleli jsme v krásném paláci, ta jejich architektura byla nádherná. Ubytování bylo také docela levné. To bylo ovšem tím, že nám ho vyřídil Mohamed, bratr Mehdiho.

V tomto městě jsme navštívili nějaké paláce, také místní staré koupele a hlavně jednu mešitu. Ah tato mešita při západu slunce mě velmi nadchla. Nikdo tam nebyl, jen my dva. Poušť všude okolo. Ta architektura. Byla to nádhera.

Druhý den jsme se vydali na půldenní výlet do pouště a na solné jezero. Tím jak město bylo vyprahlé, bylo celkem náročné najít někoho kdo nás tam zaveze. Samozřejmě, že v hotelu jsme si mohli tento výlet objednat, cena byla ale trošku přemrštěná. Když jsme v Íránu byli, vládla tam zrovna finanční krize a jejich měna velmi klesla. Pro nás to bylo velmi výhodné, vše bylo levné. Pro místní to byla katastrofa. Hotel za tento výlet chtěl 50 €. My věděli, že je to hodně a ještě k tomu hotel chtěl, ať platíme v eurech.

Nakonec jsme našli na ulici nějakého pána, který chtěl za tento výlet 20 € a platit jsme mohli v místních penězích. Sliboval nám super průvodce, no nakonec nás vyzvedl nějaký děda, který vědět možná tak 3 slova anglicky. To bylo takové typické.

Foto: náš řidič

Navštívili jsme solné jezero při východu slunce, viděli jsme plno velbloudů a prošli jsme se po písečných dunách. My viděli písečné duny v jiných zemích a tyto nás vůbec nenatchly. Bylo to jen pár kopečku písku vedle cesty. Já byla docela zklamaná.

Foto: východ slunce

Při procházkách městem jsme narazili na jeden obchod s vodními dýmkami. Vždy jsme si chtěli nějakou jako suvenýr koupit, již v Maroku, no a zde hned na začátku cesty se naskytla jediná příležitost. Vybrali jsme si docela velkou vodní dýmku s obrázkem nějakého papaláše a vrch je vyřezávaný že dřeva. Celá dýmka i s tabákem a příslušenstvím stála tak 13 €. Já měla z tohoto úlovku velkou radost.

Foto: koupele, tehdy bylo velké teplo, kolem 45 stupnů

Foto: místní jídlo

Isfahan

Další den jsme se přesunuli autobusem do města Isfahan. Toto město mě očarovalo. Zde se musíme ještě jednou vrátit. Bydleli jsme přímo na hlavním náměstí. Bylo to velmi praktické.

Hned první den jsme se seznámili s jedním mladým klukem jménem Reza. Následující dny jsme trvavili s ním, ukázal nám město, restaurace, prostě vše okolo. Jak jsem již vzpomínala, Íránci jsou velmi milí, přátelští a hlavně dobrosrdeční. Byl to mladý kluk, 20 let a chtěl za nás všechno platit. Chtěl také ať zrušíme rezervaci v hotelu a jdeme bydlet k němu. Bylo to opravdu milé.

Foto: s kamarádem Rezou

Foto: hlavní náměstí

Foto: místní bazary

Foto: místní restaurace

Foto: v Isfahanu se nachází také početná armenská menšína a mají zde i krásné kostely

Foto: místní jsou velmi milí a chtějí si procvičit angličtinu

Foto: cestování místním autobusem, byl rozdělen na mužsnou a ženskou část

Yazd

Z tohoto města jsme se přesunuli do pouště. Do města Yazd. Cestovali jsme autobusem přes den a cesta byla velmi zdlouhavá a náročná. Nejenom, že autobus měl zpoždění, velmi dlouho jsme čekali ale i cesta tam trvala snad celý den.

Foto: město to není moc turistické, tudíž jsme byli středem pozornosti

Yazd není až tak turistický oproti Teheránu nebo Isfahanu. Sranda byla, že když jsme dojeli do toho města tak nás náš autobus vyhodil někde na dálnici před městem v poušti, však do centra dojedeme taxíkem. Vůbec jsme nevěděli kde jsme, co máme dělat, bylo strašné teplo, přes 40 stupňů, slunce pražilo. Naštěstí nám hned zastavilo nějaké auto, že nás do centra odveze. Řidič byl velmi milý a uměl velmi dobře anglicky. Kdysi žil v Anglii.

Ubytování jsme byli přímo v centru, nacházela se tam krásná mešita. Všichni se tam s námi chtěli fotit a vím, že tehdy jsem poprvé měla špatný pocit že svého oblečení. Yazd a vlastně celý západní Írán je trošičku konzervativnější než třeba moderní Teherán. Hodně žen bylo zahalené od hlavy až k patě v černých hábitech. Moc žen v ulici taky nebylo. Všude sami muži. Každý se na mě koukal. Všichni byli tak tmaví, oblečení v takových těch pakistanských hábitech, docela mě to děsilo.

Kerman a Luth desert

Asi nám bylo v městě Yazd málo teplo a tak jsme se vydali do města Kerman abychom se mohli podívat na nejteplejší místo na světě do pouště Luth (byl to velmi dobrý nápad neskončí léta😊)

Město má staré bazary a jednu pěknou mešitu. Toto město mi ale ještě více nahánělo hrůzu. Skoro žádné ženy a nebo úplně zahalené v černém. Muži tmaví a divní. Jako oni byli asi všichni milí jen mě to prostě nahánělo strach.

Foto: čím více jsme šli na jih, tím bylo větší teplo a i styl architektury se měnil

Ubytovaní jsme byli v jednom hostelu, kde jsme si také domluvili výlet do pouště. Já čekala poušť, písečné duny, písek a písek.

Měli jsme tedy soukromého řidiče, který nám vozil po výletech celý den. Ukázal nám nějaké hrady, nějaký palác, potom duhové hory a nakonec poušť Luth.

Před pouští jsme byli v nějaké vesnici, ve které jsme vlastně předtím chtěli spát, kousek od té pouště, bylo ale takové teplo, že tam nikdo nebyl. Vše bylo zavřené, bylo to jako město duchů. No nyní už víme proč. Bylo kolem 50 stupňů a foukal vítr. Teplý vítr. Bylo to prostě jako v sauně.

Viděli jsme nějaké solné jezera, řeku a potom tedy tu poušť, která byla ale kamenitá a nic tam nebylo. Jen kameny a štěrk. Západ slunce tam byl ale nádherný. Určitě bychom se tam rádi vrátili.. Tedy já možná ano, Jano trávil hodně času v klimatizovaném autě s mokrým hadrem na čele. To teplo mu vůbec nedělalo dobře.

Foto: v poušti foukal 50 stupnový teplý vítr

Qeshm a Hormoz

Následující den jsme se přesunuli nočním autobusem úplně na jih Íránu do Bandar Abbas. Autobus s námi přijel již v 5 ráno a první loď na ostrov Qeshm jela až v 7 ráno. Byla tma, vše bylo zavřené a my seděli a čekali na patníku na ulici. Počasí bylo ale jiné. Byli jsme u moře. Bylo teplo ale hlavně bo velké vlhko. Bylo takové vlhko, že se nám rosili bríle nebo fotoaparát.

Přesunuli jsme se tedy na ostrov Qeshm. Bydleli jsme hned u přístavu v hotelu. Od moře to bylo daleko, hotel byl ale levný.

Íránci mají rádi Instagram. Jakmile postujete fotografii z jejích místa, hned vám píši. Takto jsme se seznámili s naším průvodcem, který se fakt divně jmenoval. Už nevím ani jak (Mashood?). Nicméně napsal nám na Instagramu a nabídl nám jeho služby. Chtěl za celý den 20€ ale měl krásně velké auto s klimatizací. V tom teplo 40 stupňů a vlhkost 99 % procent to bylo velmi příjemné.

Foto: tehdy na ostrově bylo opravdu velké teplo, přes 45 stupnů, mělo to i své výhody, všechny památky jsme měli pro sebe sami

S ním jsme projeli celý ostrov, ukázal nám pravděpodobně i místa kde se turisté nedostanou a na další den nám zajednal výlet na ostrov Hormoz.

Tento ostrov nás okouzlil. Nic hezčího jsme neviděli. Je to písečný a skalnatý ostrov. Staral se o nás pán, který uměl super anglicky a ještě k tomu měl kamaráda, co má auto s klimatizací. Na ostrově bylo opravdu velké teplo. Kolem 35 – 40 stupňů. Mělo to ovšem své výhody. Tento ostrov je velmi turistický a my zde za celý den nepotkali nikoho. Nikdo zde nebyl. Mohli jsme si užívat krásné pláže nebo útesy bez lidí.

Dokonce jsme se koupali v plavkách. Pán nás poslal na pláž, že bude hlídat a my se mezitím mohli vykoupat. Upřímně to ale žádné osvěžení nebylo. Venku bylo 40 stupňů, velká vlhkost a voda v moři měla tam 30 stupňů. Tak teplé moře jsem nikdy nezažila. Ovšem lepší než se koupat v habitu jako den předešlý.

Foto: celý ostrov je barevný, skalnatý, pisečný, solný 🙂

Foto: realita na pláži

Foto: s naším průvodcem (ten tmavý) a další host z Japonska

Foto: koupání v habitu, málem jsem se utopila

Shiraz

Z těchto ostrovů jsme se přesunuli do města Shiraz. Na přesun jsme si vybrali zase noční autobus.

Město Shiraz má velmi známou mešitu, která má mozaikové okna a za určitého světla ty barevné mozaiky vytvářejí nádherné scenérie. Místo to bylo krásné, pro nás ovšem moc turistické.

Navštívili jsme také Persepolis a nebo růžové slané jezero. Na to jsme vlastně narazili náhodou když nám taxikář říkal, zda toto jezero známé a pokud máme čas a chuť, tak že nás tam zaveze. Všechno okolo docela smrdelo, voda byla ale opravdu růžová.

Konec cesty – písečné duny u Isfahanu

Zbývalo nám posledních pár dní a my nevěděli co budeme dělat. Psali jsme si s naším kamarádem z Isfahanu Rezou a ten nás zval k němu domů.

My jsme se tedy spontánně rozhodli, že jedeme zase do Isfahanu a strávíme s Rezou poslední dny v Íránu. Nakonec to byl super nápad, měli jsme k dispozici i auto a podívali se do míst, kde se turisté nedostanou.

Foto: u Rezy doma

Byli jsme například na písečných dunách v nějaké pouští a také u jednoho solného jezera se žlutou vodou, kde si Reza nasbíral vodu pro jeho otce, že prý mu to pomáhá na kožní problémy.