Gruzie a Arménie

Gruzie a Arménie

V roce 2018 jsme se spontánně vydali do Gruzie a následně do Arménie. Zde je náš příběh.

Gruzie

Do Gruzie jsme vlastně nikdy nechtěli, my chtěli vždy do Kyrgyzstánu a Uzbekistánu. No jo jenže letenky byly moc drahé a nám se nechtělo platit 600 € letenky na osobu tak jsme si narychlo koupili letenky do Gruzie konkrétně do města Kutaisy. Bylo to levné, letenky výšky tam a nazpět na 100€ na osobu.

Letěli jsme Wizz air z Budapestě. Do Budapestě jsme jeli z Grazu autem a parkovali jsme u letiště. Letiště má spousty různých parkovacích míst a ticket se dá koupit online. My tam parkovali 16 dní a nestalo to ani moc. Sice to bylo dát od letiště ale pěšky jsme to zvládli.

Letěli jsme někdy navečer což bylo docela nepříjemné, nicméně co bychom za tu cenu letech chtěli. Měli jsme s sebou drona a s tím byl na letišti trochu problém. Dron si nemůžete vzít s sebou do kabiny letadla. Musí zůstat v zavazadnech. To nás trochu zneklidnovalo. Přeci jenom nebyla to levná hračka.

Po příletu někdy nad raném jsme se hned přesunuli do autobusu a jeli směr hlavní město Tbilisi. Tickety na autobus jsme koupili již doma online ale nebyl by problém je koupit i na místě. V autobuse jsme se také trochu prospali.

Hlavní město Tbilisi

V hlavním městě Tbilisi bylo tehdy velké teplo. Kolem 40 stupňů. V tom zastavěném městě to nebylo moc příjemné. Bydleli jsme v nějakém gost housu přes booking.com. Měl krásný popisek v angličtině tak jsme sk říkali, že určitě budou umět anglicky a nebudeme se muset trápit s naší začátečnickou ruštinou. No bohužel na ubytování byl pouze jeden starý pán, který uměl pouze a pooouze rusky. Booking.com mu zařídil syn, ten tam ale nebydlel. Domluva byla těžká, no nějak jsme to zvládli.

Ve městě jsme navštívili místní architekturu a v okolí jsme se vydali taxíkem na skalní utravy. Bylo to pěkně, my se ale těšili na hory. Problém ovšem bylo počasí. Chtěli jsme jít na horu Kazbegi (něco přes 5000 metrů) ale počasí nám nepřálo.

Vydali jsme se tedy do turistického centra a tam jsme potkali nějakou holku co si zjišťovala autobusy do Armenie. Já už o Arménii četla předtím a tak mě to zaujalo, že jsme se spontane rozhodli vydat za lepším počasím do Arménie. (to jsme v té Gruzii tedy moc dlouho nepobyli, že???)

Další den jsme se tedy vydali na autobus do Arménie. Po cestě u metra nás stopl nějaký pán a ptal se kam jdeme. My že do Arménie. A on, že nás tam zaveze. Levně. Domluvili jsme se na ceně, která měla být velmi výhodnáy nasedli k němu do auta a jelo se.

No nejprve jsme projeli celým městem na druhý konec a vyzvedli jelo mamku. Ta bydlela v takovém paneláku. Nemělo to okna, prostředí bylo opravdu zdevastované. Takové typické Rusko.

Přes hranice jsme prošli sami, oni projeli autem (asi nepotřebovali razítka do pasu atd) a sešli jsme se zase za hranicemi.

Za hranicemi někde v pr… kde nikdo nebyl nás zamkl v autě a chtěl po nás peníze. Šlo o to, že nechtěl po nás jejich peníze ale eura. Bylo to docela hodně. Cca 100 €. My naštěstí nenosíme všechny peníze u sebe ale máme to různé poschovavané tak jsme mu ukázali, že máme pouze 50 €. Velmi dlouho jsme se tam dohadovali, chtěli jsme zavolal policii (což by nám moc nepomohlo, protože jsou tam asi všichni zkorumpovaní a navíc neumíme rusky) ale nakonec jsme se nějak domluvili a on nás tedy do toho hlavního města dovezl. Kdyby jsme totiž vystoupili tak by stejnak chtěl peníze a někdo jiný zase další peníze do toho hlavního města. No prostě to vše byl podvod a jsme rádi, že jsme to přežili 😁.

Arménie

Hlavní město Yerevan nás tedy moc neokouzilo kromě pár kostelů a mešit. Úkolem bylo sehnat odvoz k jezeru Lake kari do výšky něco přes 3000 metrů odkud jsme se chtěli vydat na nejvyšší vrchol Arménie Aragats 4090 m. Byl to docela problém, cesta k jezeru je vzdálena cca 60 km cesty, což je cca hodina. No ale v hotelu po nás chtěli velmi vysokou cenu přibližně 100 €. Prý se tam nedá vyjet normálním autem a je třeba auto 4×4 (no upřímně v Arménii bylo každé druhé auto lada niva 4×4). Nakonec po dlouhém hledání jsme našli na ulici týpka co nám nabízel za kilometr jejich taxu (což bylo velmi levné) a že nás tam tedy zaveze. Vyměnili jsme si čísla, domluvili jsme se a on nás druhý den přesně v stanovený čas vyzvednul.

Cesta k jezeru byla vlastně úplně v pohodě. Asfaltová cesta vede až k vrcholu. Velmi rychle jsme se tedy dostali do výše 3200 metrů a při stavění stanu jsme to pociťovali. Nachazi se tam tedy jezero, stará restaurace a i ubytování. Ptali jsme se na ubytování ale bylo moc drahé a velmi nepěkně. Náš stan byl určitě lepší :). Rychle jsme ho tedy začali stavět, protože začalo pršet a sněžit (bylo jsme tam v létě na začátku července a dole ve městě bylo 40 stupňů).

Schovali jsme se do stanu a čekali. Po dešti začal nekdo vedle nás stavět stan. Po chvíli jsme zjistili, že jsou to Češi. No jaj jinak. Dali jsme se do řeči s druhý den také společně vyrazili na vrchol.

Ještě předtím jsme si vyběhli v rámci aklimatizace do sedla do výšky cca 3700 metrů. V těch metrech i bez batohu to byla docela makačka.

Další den jsme nechali stal ale bez výbavy v základním táboře (balí jsme se, že nám ho někdo vykrade) a vydali se na vrchol. Češi co šli s námi tahali všechny věci, protože v rámci aklimatizace chtěli spát ještě výš. My jsme byli tedy rychlejší. Nejprve jsme vyšli na vrchol Aragats jížní vrchol 3879 m. Zde jsme potkali pár lidí a mohli koukat na hlavní vrchol na kterém leželo docela hodně sněhu. Dali jsme se řeči s nějakým místním pánem, který byl ženatý s nějakou němkou a tak jsme se domluvili německy. Zdědil nám, že na nejvyšší vrchol se nyní bez výbavy nedostaneme a, že je tam lepší jít s průvodcem a lezeckou výbavou. Máme si zajít na západní vrchol, ten je jen o pár metrů níž (4001 metrů).

Museli jsme tedy sejít do sedla a vydat se znovu nahoru. Cesta nebyla samozřejmě značená a cestičkem tam bylo mnoho. Povrch byl velmi skalnatý a vlastně se jednalo o takové lezeníčko. Batohy nám byly těžké, tak jsme je v půlce někde schovali a na vrchol se vydali pouze s foťákem. Výhled byl nádherný ale měli jsme strach docela z cesty dolů. Nahoru se leze dobře no dolů už je to horší. Napadlo nás, že co když tam někde spadneme, kdo nás tam zachrání.

No naštěstí vše dobře dopadlo a my se dostali dolů ke stanu. Dolů u stanu jsme letali s dronem a natáčeli. Byli tam v okoli i místní lidé na koních a stále nás pozorovali. Přišel potom k nám jeden jiný místní a řekl, že ti lidé na koních nás chtějí okrást a že si tam nemáme nechávat přes den ten stan. Že i ten nám ukradnou. Zval nás na čaj. Celé to bylo takové divné, chlapi v povzdáli nás pozorovali na koních a jiný nás zval k němu domu na čaj. My dáváme na nás tvz. “Bauchgefühl” vnitřní pocit a dostali jsme strach, že nás v noci ještě okradnou. Já bych určitě dobře nespala a tak jsme se navečer rozhodli, že pojedeme do města na zpět. Naštěstí jsme měli číslo na našeho taxíka a tak jsme mu napsali SMS a za hodinu nás vyzvednul a už jsme jeli směr město.

Ještě menší vsuvka k hlavní hoře. Dle mapy je hlavní hora Arménie hora Aragats 4090 m. Jenže nikdo tuto horu s místních nezná, protože místní považuji za jejich nejvyšší horu Ararat 5165 metrů. Ta se nachází v sousedním Turecku. Celé toto okolí patřilo kdysi Arménii, mají dodnes spolu spory. Bylo to docela komplikované vysvětlity že nechceme jít na Ararat ale Aragats. Byla to docela sranda.

Na další den jsme se domluvili s naším osobním řidičem, že nás zase vyzvedne a doveze nás do vesnice Sevaberd do cca 2500 metrů nad mořem, odkud jsme se chtěli vydat na další třídenní Trek. Tuto vesnici samozřejmě nikdo neznal a tak jsme museli našeho řidiče podle mapy.cz navigovat. Zvládli jsme to a řidič nás vysadil na místě.

Na konci dediny stál jeden pár turistů a hledali vodu. Po chvíli jsme zjistilix že to jsou Češi a, že jdou také na stejný Trek. Docela jsme si sedli a nakonec spolu strávili svá dny v geghamských horách. Pro mě to byly ty nejkrásnější hory jaké jsem kdy viděla. Tři dny v třech tisících, louky, pastviny, květiny a sopky (samozřejmě neaktivní) . Byla to nádherná úchvatná krajina.

Vydali jsme se k jezeru Akna. Po cestě jsme také používali aplikaci maps.me která také ukazuje prameny pitné vody. No bohužel bylo již tehdy docela sucho a žádné prameny jsme nenašli. K jezeru ti bylo docela daleko cca 12 kilometrů a tak nás naštěstí zachránili místní pastevci, kteří měli vodu.

Když člověk jde takto sám v horách a vidí ho místní pastevci, ti hned nasednou na osla a jedou za vámi. Následně vás zvou na čaj a jídlo. Samozřejmě nic za to nechtějí, chtějí si jen dobít mobil přes vaši powerbanku a možná nějaké věci co máte na sobě jako je šátek na krk nebo náramek.

V jezeře jsme se okoupali a zažili krásnou klidnou noc. K jezeru jezdí hodně místní velkými auty 4×4 (no proč jsme tu šli pěšky???) a piknikují tam. Je to můj sen se tam někdy s Liou vrátit, půjčit si auto a zajet tam. No škoda, že je ta coróna. Další den jsme se vydali na nejvyšší vrchol Azhdahak 3575 metrů. Cesta k němu vedla přes různé pastviny, rozkvetlé louky a jezera. Poslední kilometry byl potom krásný stoupák cca 500 metrů na sopku.

Uprostřed sopky se nachází jezero a kupodivu toto jezero v této nadmořské výšce bylo úplně teplé.

Následně jsme pod horou uvařili všichni společně oběd a rozdělili se. Ti dva Češi šli směrem k jezeru Sevan a my šli do vesnice Geghard. Cestu jsme si rozdělili a v půlce postavili stat a ještě přespali. Mohli jsme jít ještě níž ale tam už bydleli lidé a my nebo spíše já jsem z nich měla respekt.

Další den jsme tedy došli do vesnice. Cesta byla zdlouhavá a unavná. Bylo moc teplo. Naštěstí nás pozvali místní zase na čaj a vodu a také jídlo. Tentokrát po nás chtěli léky na bolest hlavy. Darovali jsme jim pár ibalginů. Když jsme došli do vesnice zjistili jsme, že autobus jezdí pouze 2x týdne. Nezbývalo nám nic jiného než stopovat. Místní nás odvezli na nějakou hlavní cestu a tam jsme stopovali. Nakonec nám zastavila milá paní co umělá anglicky a dovezla nás až na autobusové nádraží i když tam vlastně sama cestu neměla. Zde si nás někdo hned odchytnul na do mini busu, že nás odveze do Gruzie to Tbilisi. Šlo to tak velmi rychle (lidí tam čekali už dlouho až se náplní autobus) že jsme si ani nekoupili žádný suvenýr nebo magnetku. Nasedli jsme a jelo se.

Zpět v Gruzii

Večer jsme byli zase nazpět v Gruzii v Tbilisi. Počasí v horách se další dny vyčasí a my se vydali autobusem směr vesnice Stepantsmindy. Cesta byla velmi klikatá a mě nebylo moc dobře. Z této vesnice jsme se chtěli vydat na nejvyšší vrchol Kazbegi ale počasí nám zase nepřálo. Ti dva Češi co byli v Arménii se nám ozvali, zda nechceme jít s nimi, my jsme se ale dle počasí vydali na jiný trek. Oni šli další horu na kazbeg. Dle jejich fotek to bylo ale velmi náročné, bylo moc zima a na vrcholku nic neviděli. Myslím si, že jsme o nic nepřišli. My jsme strávili noc u kostela, takového toho známého a další den jsme se vydali na 3 denní trek k jezerům blue lake, green lake z vesnice Juta.

Ještě předtím jsme v hlavním městě hledali nějakou policii a chtěli si vyřídit povolení, že můžeme jít ne nějaký trek k jezerum u hranic s Ruskem. Rusko s Gruzii nemá moc dobré vztahy a tak tam turisty k hranicím nechtějí moc pouštět. Povolení se nám nepodařilo vyřídit a jen jsme strávili zbytečně den ve městě.

Z vesnice Stepantsmindy jsme se tedy vydali taxíkem ještě s nějakýma němcama do vesnice Juta. Tehdy nám došlo, že je velmi praktické umět nějaký slovanský jazyk. Ti dva mladí Němci byli bez ruštiny docela straceni. Tedy my taky ale člověk alespoň rozumí čísla a tak :).

Z vesnice kde tedy počasí nebylo nic moc a docela pršelo jsme se vydali směr jezera. Daleko jsme nedošli, protože začalo pršet. Ještě předtím jsme po cestě potkali jednu babičku co trám prodávala nějaké potraviny. Koupili jsme si u ní sýr a víno. To víno bylo velmi zrádné. Měli jsme asi půl litru vína a opravdu jsme se v tom dešti ve stanu když zrovna byla bouřka, jsme se opili. Druhý den nás velmi bolela hlava a nebylo nám dobře. No alespoň máme na co vzpomínat.

Spali jsme tedy někde v půli cesty a druhý den nás čekám výšlap do cca 3200 metrů a potom zase pěkně dolů k jezerům.

U jezer jsme spali. Našli jsme si krásné rovné místo s výhledem na jezera a bylo tam také docela čisto. Což byl právě docela problém najít. Všude byly odpadky a hlavně hovna. Lidi tam kakali snad všude 😂. Vzpomněla jsem si na jeden článek a reklamu na s kladnou skládací lopatku na hovinka. Před potřebou si vykopete jámu, tam se vykakáte a zase si to po sobě zahrabete. Asi toto brzo začneme praktizovat. Když jsme vařili večeři tak k nám přišel jeden docela milý Ukrajinec a zeptal se nás, zda by si tam jeho skupina nemohla postavit stany. Že toto kde jsme je jediné krásné rovné místo.

My jsme svolili a najednou se vyritilo snad 20 hlučných Ukrajinců a začali si tam stavět stany hned vedle nás.

Po chvíli jsme se sbalili a šli hledat jiné místo na spaní. Druhý den jsme tedy se vydali zpět civilizace a došli do dědiny Roshka. Zde bylo i nějaké ubytování. My chteli se dostat někam do města jenže tam nic nejezdilo. Místni nám nabízeli odvoz za 100 € (věděli hold, že jsou jediní kdo mají auto) to jsme jim ale platit nechtěli a rozhodli jsme se že dojdeme dalších 10 km na hlavní cestu a, že tam určitě něco pojede a určitě nás svěže dal do civilizace. Cesta tam byla prašná a klikatá. Potkali jsme pouze jedno auto, které jelo směrem nahoru a byli tam 4 zhuleni, zfetovani typci.

Když jsme došli na hlavní silnici (hlavní dle mapy) zjistili jsme, že se jedná stále o prasnou cestu a, že zde nic nejezdí. Uvařili jsme si oběd a čekali. Následně jsme se rozhodli jít tedy dal do další vesnice Korsha. Dle mapy by tam mělo být ubytování a také obchod a hlavně tam jezdí autobus (mysleli jsme si). Autobus tam jezdil ale pouze 2x týdně a další jel samozřejmě za dva dny. Milý pán v obchodě se nám nabídl, že nás sveze jeho autem k dálnici kde jezdí autobusy směr hlavní město. Jednalo se o přibližně 50 km a hodinu cesty. Samozřejmě to pán nechtěl zadarmo. Myslím, že jsme mu platili nějakých 30 € no stále to bylo lepší než těch 100 € a jelikož jsme bylo už unavení po cca 30 km pěšky a věděli jsme, že jsme docela v pr. tak jsme svolili.

Mestia

Další den jsme se tedy rozhodli jet z hlavního města do vesnice jménem Mestie. Cesta tam trvala celý den a na místo jsme přijeli až někdy o půlnoci večer. Byli tam nějaké stávky a protesty a cesta byla několik hodin zavřená. Byla to docela sranda. Lidé se tam velmi rozčilovali. My z cest víme, že toto neovlivníme a tak jsme si tam u cesty uvařili jídlo a povídali si s nějakým klukem ze Skotska.

Mestie nás okouzlila. Vyšli jsme si k jezerům koruldi lakes. I když jsme bylo docela vysoko tak tam bylo velké teplo. Na jedné louce jsme rozlozili stan a přespali tam. Druhý den jsme se chtěli vydat na jeden skoro tritisicový vrchol Guli jenže bylo takové teplo, že jsme šli zase dolů.